Číslo 45
Číslo 45
Kapitola I. – Tajemství ruiny
Vzduchem zněl zvuk fanfár, rachejtlí a hluk davu. Snad na každém domě vlála státní vlajka a media nehovořila, jako každým rokem tohoto dne, o oslavách v našem městě a já měl chuť zvracet. Ne, že bych si nevážil lidí, co padli v té nelogické válce, ale snad není třeba to nějak nafukovat, no ne? Podívejte já chápu, že to byli svým způsobem hrdinové, ale… Cože? Že nevíte o čem mluvím. To stejně nestojí za řeč.
Když naše město stálo vzhůru nohama kvůli oslavám, já jsem se raději brouzdal ulicemi. Osud a nebo pan Murphy tomu chtěl, že jsem zavítal zrovna do míst, kde stála ruina domu, jakož to památka onoho „slavného dne“. Ani nevím proč, ale vešel jsem do oné ruiny… Hned na prahu jsem se málem udusil ztuchlým vzduchem. Když si moje oči přivykli šeru, vydal jsem se s chmurné chodby do vedlejšího pokoje. Ocitl jsem se v kdysi jistě celkem útulném obýváku. Prach a popel tu člověk našel úplně na všem. Musím uznat, že toto místo ve mně probudilo zájem. Zachvěl jsem se, když mě nepříjemně zamrazilo v zádech. Podíval jsem se nad sebe a pohled mě málem vyrazil dech nad mou hlavou se rozprostíralo čistě modré nebe.
Ne nevyhořelo to tu, i když plameny tu hrály svoji roli…
Tento dům společně ze zbytkem města před dvaceti lety bombardovala a ostřelovala nepřátelská vojska. Proto všechen ten cirkus tady po městě. Tady máte důkaz, zase fanfáry. Před dvaceti lety se naši západní sousedé zbláznili a napadli naši zemi a při postupu narazili v našem městě na tuhý odpor. Ale teď zpět k mému malému výletu.
Přesunul jsem svůj zrak od nebe zpět do ošuntělé místnosti. Na zemi ležel popel a kusy zdiva, v koutě stál naprosto neporušený krb. Boky krbu zdobily dva sloupy, po nichž se vinula vinná réva, která byla vytesána do kamene s obrovskou přesností, až člověk dostával chuť natáhnout se a utrhnout ze šťavnatých hroznů. Na krbové římse ležely kusy porcelánu, jistě to byla kdysi krásná váza již tlaková vlna rozdrtila na kousky. Hned vedle ležely kusy osmahlého dřeva a střepy, které se rozutekly až na zem pod krbem. Ve zbytcích tehdejšího rámečku ležel od sazí ušmudlaný papír. Přesunul jsem se ke krbu a nadzvedl jsem rozbitý rám a papír sklouzl ke špičkám mých bot. Ohnul jsem se, nadzvedl a očistil jsem ho a zadíval se na něj. Byla to zjevně digitální fotografie, vytištěná na domácí tiskárně fotografií. Na fotce byla žena, zjevně její muž a jejich syn. Žena měla kaštanové vlasy jež jí spadaly po ramena a přes bílé tričko, které měla na sobě, musím uznat, že byla docela pěkná, malinko ostřejší rysy jí spíše přidávaly než ubíraly na jejím půvabu. . Žena stála po levici svého syna, kterému mohlo být, a teď hodně odhaduji, takových 9 – 10 let. Musel jsem se nad tím klučinou ušklíbnout. Tmavé hnědé vlásky měl natužené do divokého ježka. Na sobě měl černý oblek. Usmíval se a rukama se opíral o ramena svých rodičů. Jeho otec měl vlasy tmavší a uhlazeněji.
Položil jsem fotku zpět na místo na krbu a rozhlédl jsem se zpět po pokoji. Můj pohled přeběhl po sedací soupravě poseté zdivem, na jednom místě rozřízl beton a výplň koukala ven. Pokračoval jsem dále a uviděl jsem kdysi jistě zdobnou knihovničku. Půlka vysela šejdrem na zdi a druhá ležela v třískách na zemi a s ní i plno knih. Zvedl jsem jednu, popravdě ani nevím proč, v kůži vázanou knihu. Přečetl jsem si nadpis: „Věci (ne)veřejné – Francescca Sierri“. Odložil jsem knihu a vzal do ruky podivnou vazbu z látky na níž stálo zlatým písmem: „Rodinné fotoalbum“. Podivil jsem se, že ještě někdo v 21. století zakládal klasické fotoalbum. rozevřel jsem ho a do obličeje mě vylítl mrak prachu. Upustil jsem knihu na zem a promnul jsem si oči, vzápětí jsem kýchl a ž se kolem opět zvířil prach. Když jsem se vyprostil z kolotoče uslzených očí a kochanců, pohlédl jsem zpět na knihu… viděl jsem, že z alba něco vypadlo. Vypadalo to na umolousaný sešit, který byl opatřen tvrdšími deskami, aby vydržel nápor vnějších vlivů. Oprášil jsem rukou desky. Okamžitě jsem si zakryl tvář proti prachu, který se vznesl a pak s klidem pomalu dopadl na zem a slunce se odráželo od jednotlivých zrnek. Odtrhl jsem hlavu od této scenérie a vrátil se k sešitu. Na béžových deskách které byly zašedlé časem bylo tužkou cosi napsáno. Na rovinu se nedalo přečíst co to je, protože písmo bylo hodně rozmazané.
Otevřel jsem desky a překvapil mě pohled na celkem čistý papír na němž bylo propiskou napsáno: „Jak dny běží – Můj deník“ a pod tím bylo připsáno jméno: František Podzimek. Zalistoval jsem dál. Prach se pomalu snášel a dovnitř pronikal čerství vzduch který vedl neviditelnou válku se ztuchlostí místnosti. Slunce ozařovalo každý kus spadlého zdiva a každý kus nábytku a sem tam zvířený prach házel odlesky a stíny, což dodávalo celé budově ještě hrozivější nádech. K tomu všemu se do mého nosu vtírala podivná vůně starého papíru. O to více jsem se zabořil do čtení.
Kapitola II. – Danajský dar
14. říjen 2038
Tento den začal jako každý jiný a popravdě jsem až dodnes považoval psaní deníku spíše za holčičí záležitost, ale po tom, co jsem vše zažil, jsem se potřeboval nějak vypovídat. Šel jsem ze školy, jako každý jiný čtvrtek. Do uší mi bušil softrock - s moji oblíbenou skupinu Hell´p. Na obloze svítilo slunce a vzduch byl prosycen mrazem začínajícího podzimu. Těšil jsem se dnes zvláště domů. Kristýna…. moje princezna… už ji nikdy neuvidím, zemřela, je mrtvá a to vše jen kvůli těm sviním…. Kristýna je byla moje holka, krásná černovláska, vlasy až po pás krásné velké černé oči ji trošku legračně spočívaly na mírně koňském obličeji…. zbožňoval jsem ji tolik jsem ji miloval, nemůžu si zvyknout na to, že už je mrtvá, vždyť byla ani ne o pul roku mladší než já a to mi je 16! – měla k nám toho dne přijít na oběd a měli jsme mýt spolu perfektní den. Svět mi připadal tak krásný a nádherný, do uši se mi linula oblíbená hudba, bylo krásně a navíc dnes přijde ona. Zahnul jsem automaticky za roh a pokračoval v cestě.
Nestihl jsem vůbec zareagovat a popravdě jsem v tu chvíli ani nechápal, co se děje. Když jsem se chystal udělat další krok… když na to vzpomínám promítá se mi to jako zpomalený film a pamatuji si každý detail. Vedle mě zahučela rána. Bylo to tak silně, že jsem chvíli nic neviděl ani neslyšel. Bylo mi jako by někdo vzal obrovské kovově kladivo a vší silou jím praštil do země, pusu jsem měl plnou prachu, dusil jsem se a chtělo se mi zvracet. Už, už jsem se začal dávat dohromady kdyže ozvala rána ještě blíže jen tak, tak jsem si zakryl uši a zvuk basu se mi zaryl do bubínků. Na záda mi přistála hrst střepů jeden z nich mě pořezal na týle, palčivá bolest projela mou kůží a já se v bolestech svalil na zem sáhl jsem si na ránu a pak se jako ve snách podíval zpátky na dlaň, byla celá od krve. V hlavě mě dunělo a pořád jsem nechápal co se děje. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Na ulici ležela spousta sutin. Měl jsem pocit že kolem mě vše hoří. Dusil jsem se výpary. Z domů kolem mě zbyla jen torza. Kulhal jsem přes ruiny. Dusil jsem se kouřem a slzely mě oči, ale výbuchy v dáli jsem jasně viděl, chaos, který nastal nedával smysl. Všude kouř a hluk lidé běhali sem a tam. Vše hořelo. Najednou se mi nad hlavou prohnala stíhačka a nedaleko, asi blok ode mě shodilo letadlo nálož a ozvala se další rána. Jako kdyby mě někdo praštil pěstí, vyrovnal jsem rovnováhu. Najednou, jako by mě někdo zaryl hřebík do mozku… „naši“ pomyslel jsem si a co nejrychleji jsem uměl jsem se vydal směrem k domovu. Doběhl jsem do naši čtvrti, která vypadala zatím celkem neporušeně až na pár mís odkud vycházel kouř. Asi to bylo tím stresem ale můj mozek fungoval daleko lépe, než normálně. Vběhl jsem do našeho domu našel jsem matku schoulenou na zemi. Chytil jsem ji a táhl jí plačící pryč z domu. Klopýtali jsme společně ulicí, která směřovala do lesa. Les totiž určitě nebombardovali. Najednou jsem si uvědomil „Kristýna“, v rychlosti jsem vysvětlil matce, že musí jít dál a já že jdu pro Kristýnu. Jen pevně prohlásila, že jde se mnou, věděla, že bych pro Kristýnu šel i kdyby mě táhla traktorem na druhou stranu. Znovu jsme prokličkovávali zbořeninami.. Optal jsem se na otce. Matka jen odpověděla ze se zatím nevrátil z práce. Otcova firma byla v jiném městě. Musel jsem se za něj jen modlit. Doslova jsem matku dotáhl do čtvrti, kde bydlela Kristýna. Můj žaludek se zhoupl při strašlivém pohledu. Všechny domy byly minimálně napůl pobořené. Srdce mi tlouklo až v krku. Div jsem netáhl matku po dlažbě… mysl mi zastřela jen myšlenka na Kristýnu. Doběhl jsem k jejímu domu…. nebo aspoň k tomu co z něj zbylo. Všude kolem ležely kusy těl a mě se chtělo zvracet ze zápachu smrti. Odhrnul jsem několik sutin a tam ležela ona. Byla celá od krve. Kus zdi ji rozčísl lebku. Krev se roztekla po její hebké bílé pleti a slepila její černé vlasy. Někde v dálce plakala jakási žena, ale pro mě v tu chvíli neexistovalo nic jen bolest a ticho, neslyšel jsem její pláč, neslyšel jsem další a další výbuchy od bomb a raket, které měnily naše město ve změť prachu a krve. Zabořil jsem nos do jejich vlasů a nevadilo mi, že voní po krvi a je cítit kouřem. začal jsem se s ní kolébat a řeknu vám jen jedno, i muži pláčou. Ucítil jsem na rameni ruku. Podíval jsem se nahoru a spatřil matku jak se na mě dívá. Pochopil jsem. Položil jsem Kristýnu zpět do sutin políbil ji na zakrvácené čelo a zvedl se ze země. Vydali jsme se s matkou zpět k lesu. Všude kolem byly jen ruiny, kouř, oheň a zápach krve. Mezi sutinami ležela mrtvá těla nebo aspoň jejich části. Na jednom rohu jsem to už nevydržel a vyzvracel se…